Seriál o historii Dračích lodí v ČR

 

Novým předsedou Českého svazu dračích lodí byl zvolen 29.1.2016 Martin Konečný. Člověk který byl na počátku dračích lodí v České republice. Na základě zajímavých vzpomínek Martina na to jak se do České republiky dostala první dračí loď, jak dračí lodě v České republice začínaly, na první festival v Praze, jak vznikl Pražský klub dračích lodí, v které fázi do dračích lodí vstoupili lidé od rychlostní kanoistiky, atd… ,

zrodila se myšlenka tyto vzpomínky zpracovat a předat dále ve formě Seriálu o historii Dračích lodí v ČR. Seriál přinese psané vzpomínky, krátká videa a fotografie počínaje rokem 1997, rokem kdy do Prahy na Císařskou louku slavnostně dorazily první dvě dračí lodě v České republice.

Připravujeme pro vás již šestý díl seriálu. Bude o druhém ročníku Pražského festivalu
dračích lodí v roce 1999. Kdo byl prvním dračím tanečníkem v ČR a jakou roli zde
sehrál trenér národní reprezentace rychlostní kanojistiky Jirka Čtvrtečka?
Zůstaňte naladěni a dozvíte se víc.

Seriál o dračích lodí v ČR

Myšlenku rozjet dračí lodě v ČR přinesl pan Hajo Libor (křestní jméno Hajo, příjmení Libor), rodák z Hamburku, nadšený jachtař a milovník všech lodí. V Hamburku byl Hajo členem jednoho z nejstarších jachtařských klubů v Německu „Alster-Piraten-Club“ a často se účastnil i závodů.

Na začátku devadesátých let studovala v Hamburku Blanka, dívka ze Svitav. V ní Hajo našel partnerku pro život a v roce 1995 se spolu přestěhovali do Prahy. V Hamburské počítačové firmě RKK, kde Hajo do té chvíle pracoval, se dohodnul, že v Praze založí její pobočku a využije chytrost českých hlav a levnější pracovní sílu. První kancelář firmy rozběhnul v Čermákově ulici - tam ve stejném objektu sídlilo více firem. Zde nám do příběhu vstupuje Sebastian Pawlowski, obchodník s nemovitostmi a developer ze Švýcarska, který měl kancelář své firmy COPA hned ve vedlejších dveřích. RKK nabídla jeho firmě IT služby a z Haja a Sebastiana se stali přátelé.

Oběma firmám se dařilo a tak se už v roce 1996 společně přestěhovaly do větších prostor v Husinecké ulici a firma RKK otevřela nové pracovní pozice. Na jednu z nich pak na podzim 1996, krátce po dokončení studií, nastoupil Martin Konečný. Přestože Hajo byl v pozici Martinova šéfa, dobře si rozuměli a Martin se brzo stal Hajovou pravou rukou a to speciálně v nepracovních záležitostech.

Hajovi v Praze začalo jachtaření brzo chybět a tak při svých procházkách po městě často přemýšlel, jakým jiným vodním sportům by se mohl na Vltavě věnovat, když na plachtění to není dost velká vodní plocha. Při jedné z návštěv rodného domu v Hamburku narazil v centru města na závody dračích lodí a hned ho napadlo, že to bude ten pravý sport na vodě, který zas bude moci provozovat s partou přátel a že pro tento sport bude na rozdíl od jachtingu Vltava jako stvořená.

A tak Hajo přišel s myšlenkou založit Pražský klub dračích lodí (PDBC - Prague Dragon Boat Club). Psal se rok 1997. K registraci občanského sdružení (dnes spolek) bylo zapotřebí 3 zakládajících členů. Těmi se stali Hajo Libor, Sebastian Pawlowski a Martin Konečný.

Firma RKK byla sice úspěšná, ale zase ne natolik, aby sponzorovala soukromé aktivity šéfa své pražské pobočky a tak Hajo hledal, kdo by mu pomohl s financováním nákupu prvních dračích lodí pro klub. Nakonec uspěl až v Singapuru u tamního výboru pro podporu turismu – myšlenka propagace asijské kultury v srdci Evropy je zaujala a souhlasili, že budou sponzorovat nákup jedné dračí lodi za podmínky vlastní investice do lodi druhé. Obě lodě pak měly nést propagační logo „Singapore Tourist Promotion Board“.

Jako výrobce lodí zvolil Hajo německou firmu BuK. Z objednávky je vidět, že dračí loď v té době stála 10.700,- německých marek, což v tehdejším kurzu cca 19 korun za marku znamenalo sumu kolem 200.000,- v českých korunách. Další náklady jako daň, sada pádel a doprava pak dělaly 3.225,- marek, tedy dalších asi 60.000,- korun.  Stejnými částkami pak pro klub přispěl i Sebastian, coby sponzoring od své firmy Copa pro nákup druhé lodi, čímž byla splněna podmínka vlastní investice.

BuK dodal nové lodě do Prahy 25.9.1997. Byly dovezeny do areálu Caravan Camp – Yacht Club na Císařské louce, kde došlo ke slavnostnímu převzetí a pokřtění. Na tuto událost bylo pozváno mnoho osobností z obchodního prostředí kolem firem RKK a Copa a samozřejmě i všichni jejich zaměstnanci. Ti pak utvořili posádku pro historicky první plavbu dračí lodi v České republice.

V roce 1997 to byla první a jediná jízda na dračí lodi, přeci jen byl konec září a podzim klepal na dveře. Lodě pak byly uskladněny v Yacht klubu pana Teubnera a trpělivě čekaly na začátek sezóny 1998.

Kupní smlouva první dračí lodi v ČR <>

Na jaře 1998 jsme rozběhli pravidelné čtvrteční 'tréninky' - zpočátku šlo spíš o takové pohodové vyjížďky na dračích lodích, kdy jsme se učili, jak vůbec správně pádlovat, kormidlovat a bubnovat, aby loď jela kam má a naše pádla zabírala stejně. V té době nebyly v ČR žádné závody, na které bychom se připravovali, a na výjezdy do zahraničí jsme tou dobou ještě myšlenky neměli.

Video z jednoho z prvních tréninků ukazuje úsměvnou situaci, kdy jsme se pokusili řešit absenci kormidelníka tak, že loď bude řídit posádka pauzami v pádlování na té které straně bude potřeba.Způsob, který funguje na jiných plavidlech, však na dračí lodi selhával, a tak musel Pavel Kubíček odložit kameru a kormidla se ujmout. Tím se z něj stal náš klubový kormidelník na několik dalších let.

Údery do bubnu se nesly po vodě daleko a budily pozornost kolemjdoucích. A my si užívali jedinečnost našich plavidel, byla to záležitost do té chvíle na Vltavě nevídaná, a tak jsme vesele mávali užaslým náhodným divákům na mostech a náplavkách a občas i někoho svezli, když bylo v lodi místo. Začali jsme objevovat Vltavu. Bylo spíše pravidlem, než výjimkou, když jsme se zastavili u botelu, nebo u stánku na náplavce na pivo.

Tým ve firmě RKK byl mladý a vládla tam velmi přátelská atmosféra, proto nebyl pro většinu lidí problém trávit s kolegy i svůj volný čas. Část týmu společně podnikala akce ještě před příchodem dračích lodí a tahle parta tvořila zpočátku i základ dračí posádky. Na vodu s námi chodily i slečny z firmy Copa a tím to bylo jistě pro nás, chlapy od počítačů, zajmavější. Účast na vyjížďkách nebyla nijak omezená, spíše naopak, vždy jsme přivítali, když někdo přivedl své kamarády i mimo okruh lidí z firmy. Někteří se s námi přišli jednou či dvakrát projet a už se neukázali, jiní si však dračí lodě oblíbili a stali se z nich opravdoví draci. Členství v klubu bylo otevřené a zdarma.

Významnou podporu členské základny jsme získali přes Jana Formánka. Jan původně pracoval s námi v RKK, ale později se stal jedním ze zakladatelů společnosti NetBeans a své nové kolegy přivedl na dračí lodě. Kolikrát záviselo jen na téhle partě, zda na trénink složíme posádku, anebo jej zrušíme. Zázemí nám poskytoval Yacht Club - Caravan Camp na cípu Císařské louky. Pan Teubner přistupoval k dračím lodím stejně, jako k jachtám, a tak jsme při každé plavbě spouštěli lodě na vodu jeřábem a zase je pak jeřábem i vytahovali - přesně tak, jak je vidět na videu z úplně první plavby v září 1997.

Tenhle luxus však nebyl zadarmo, každá položka 'manipulace s jeřábem' na faktuře od Yacht klubu znamenala výdaj ve výši 400,-. Až jednou, když nebyla obsluha jeřábu k dispozici, nás napadlo, že bychom si mohli odnést loď na vodu sami (do té chvíle jsme se i tak trochu báli, abychom ty krásné a v Čechách vzácné lodě neodbornou manipulací nepoškodili). První takové ruční spouštění je zachyceno na tomto videu ze začátků dračích lodí v ČR.

Náklady na jeřáb, uskladnění lodí a údržbu však nikdy nešly z kapes členů klubu. Hajo byl nadšený, že se jeho myšlenka uchytila a rozvíjí se dále, a přál si, aby bylo pro členy klubu vše zdarma. Podporoval tak motivaci na dračích lodích jezdit. Kolikrát nás všechny pozval i na to pivo na náplavce. Nevím, zda se mu vždycky povedlo pokrýt náklady financemi od sponzorů, nějaké peníze od RKK i Sebastianovy firmy COPA se získat daly, ale věřím, že musel občas sáhnout i do vlastní kapsy.

Na začátku směřovaly naše plavby z cípu Císařské louky po proudu do centra až po jez u Jiráskova mostu (u galerie Mánes). Později jsme si troufli i do zdymadla a tím se pro nás otevřel nový úsek řeky s možností proplouvat pod Karlovým mostem. Při jedné takové plavbě jsme u paty Mánesova mostu objevili malou plovoucí restauraci SektBar Ponton pana Kubíka. Ten nás vesele přivítal a podával nám pivo přímo na palubu. Z dračích lodí byl nadšen, viděl je poprvé,asi jako většina lidí v Čechách v té době. Hned nám nabídl, abychom si na jeho pontonu zřídili svojí dračí základnu a my jsme nabídku rádi přijali. Situace to byla oboustranně výhodná - my jsme se přesunuli do prémiové lokality asi 300 metrů od Karlova mostu a SektBar získal pravidelné hosty - dračí štamgasty - kteří už nemuseli na pivo jezdit na náplavku, ale posadili se k němu na SektBaru až po návratu z tréninku.

Lokalitu jsme si oblíbili ještě víc, když jsme prozkoumali místní historická zákoutí jako pražské Benátky a Čertovku. Proplout úzkým kanálem až ke kolu Velkopřevorského mlýna byl vzrušující zážitek. Správně si najet a otočit dračí loď bez zastavení na malém prostoru pak byl úkol hodný kormidelnického mistra. Bubnování se v Čertovce rozléhalo a s ozvěnou násobilo. Místní rezidenti z toho však, na rozdíl od nás, nadšení nebyli. Z jednoho bytu ve třetím patře nám nějaký šprýmař pravidelně vyléval oknem na hlavy kýbl s vodou, a tak jsme jen doufali, že je to alespoň voda čistá.

Dračí lodě se nám tehdy v roce 1998 pěkně rozjely a pro všechny zúčastněné to byla velká zábava. A Hajo už spřádal smělé plány, jak již na podzim zorganizujeme v srdci Prahy mezi Karlovým a Mánesovým mostem první festival dračích lodí v ČR.

Naši první tréninkovou sezónu 1998 jsme tedy úspěšně rozběhli. Zájem o účast na tréninku byl většinou dostatečný, abychom vyjeli alespoň na jedné a někdy i na obou lodích. Hajova vize však sahala mnohem dál a bylo mu jasné, že bez pořádné propagace dračí lodě v ČR na úroveň uznávaného a široce provozovaného sportu jen tak nedostane. Věděl, že i jen sledovat několik lodí v plném záběru v závodě je úžasná a vzrušující podívaná, však to sám zažil v Hamburku. Když něco takového navíc zasadíte do kulis historického centra Prahy, určitě to bude bomba. Proto bylo třeba přilákat co nejvíce pozornosti jak diváků, tak i médií, samozřejmě i z důvodu pozdější atraktivity dračích lodí pro sponzory, s jejichž penězi by se nám pak tento sport rozvíjel snadněji.

V prvním konceptu nazvaném "1st Prague Dragon Boat Festival" se Hajo v odhadech nijak neomezoval, nakonec nebyl důvod držet se u země. Odhad mluvil o 50-ti závodních posádkách, co se utkají o 6-8 pohárů, a 10.000 divácích, kteří budou kromě sledování závodů obcházet početné doprovodné akce na obou březích Vltavy. "The exotics and beauty of these boats will be a real benefit for the aesthetic of the day" uzavírá Hajo.

S pozvánkou jsme obeslali jak české firmy, tak i zahraniční kluby dračích lodí. Speciální pozvánka pak byla adresována žurnalistům, pro které jsme vydali i tiskovou zprávu. Dále jsme se obrátili na úřady, konkrétně na magistrát a získali tak záštitu Magistrátu Hlavního Města Prahy. Na akci jsme pozvali tehdejší představitele magistrátu Jana Rumla a Michaela Hvížďalu. Protože v ČR byly k dispozici jen naše 2 dračí lodě a navíc nikdo z nás s pořádáním závodů na dračích lodích zkušenosti neměl, obrátili jsme se na světového šampióna a dračího profesionála z německého klubu Mainhätt´n Dragonauten e.V, Ansgara Hesse. Ansgar s sebou přivezl další dvě lodě a ukázal nám, co taková organizace obnáší.

Při stanovení závodních drah byl prioritou spíše kvalitní divácký zážitek, takže jsme na nějaké přesné vyměřování vzdálenosti příliš nehleděli: start jsme jednoduše umístili pod Mánesův most a cíl pod most Karlův. Mosty pak skvěle fungovaly jako divácké tribuny. Jelo se zkrátka “od mostu k mostu”, a s tím, že je to proti proudu nebo že vzdálenost je lehce nestandardní, nějakých 350m, jsme se všichni museli nějak poprat - ale aspoň jsme se pořádně projeli.

Schéma závodů byl postupový pavouk, jezdilo se na vítězství, ne na čas. Start měl být pevný - z Mánesova mostu jsme spustili provazy nad každou dráhou s madlem na konci. Kormidelníci pak měli za úkol loď podržet až do startovního povelu. Provaz však poskytoval určitou flexibilitu a tak nějaký ten metr sem nebo tam jsme nakonec už nemohli řešit. V dalších letech jsme pak raději od této startovní vychytávky upustili.

V cíli jsme z Karlova mostu podobně zavěsili zvony, opět jeden pro každou dráhu, nad vodou tak akorát vysoko, aby na něj dosáhly bubenice se svou paličkou. Moment dosažení cíle závodu pak závisel na úderu člena posádky do cílového zvonu. Říkám člena posádky, protože ne vždy se trefila zrovna bubenice, přijížděla totiž ke zvonu otočená zády a poměrně rychle. Když nezazněl, přišla na řadu pádla zvednutá nad hlavou. Přesný průjezd cílem byl celkem výzvou i pro kormidelníka. Pokud minul zvon o hodně, nezbývalo, než loď otočit a na cíl se vrátit, to už ale posádce většinou stejně zajistilo poslední místo. Pokud však kormidelník minul jen o chlup, situaci ještě mohl zachránit drak-skokan, který by se z lodi vymrštil a s napřaženým pádlem zvon rozezněl těsně před hlasitým šplouchnutím do chladných vody řeky Vltavy. Takových skoků jsme se nicméně během prvního ročníku ještě nedočkali.

Festival proběhl v termínu 12.-13. září 1998. Základna akce byla na našem domovském SektBar pontonu. A jak se tedy nakonec vyplnily smělé odhady velikosti akce? Závodů se zúčastnilo celkem 14 posádek, z toho 3 zahraniční. Utkaly se ve čtyřech pohárech a vítězové navíc v závodě o Pražskou trofej. Kolik se sešlo diváků můžete sami vidět na videozáznamu. V příštím dílu si povíme něco o programu akce a zúčastněných posádkách.

Druhá sobota v září 1998 - zataženo, déšť. Závodiště jsme připravovali od brzkého rána.

Instalace zvonů a startovních lan nám zabrala poměrně dost času. Na Karlově mostě to šlo snáze, tam jsme provazy uvázali kolem lamp, ale Mánesův most byl  větší oříšek. Krom přípravy závodiště bylo též potřeba spustit Ansgarovy lodě na vodu z náplavky na Františku, přepádlovat a všechny nastrojit, aby akce mohla začít.

Program byl rozložený na 4 bloky přes dopoledne a odpoledne obou víkendových dnů. V každém bloku se soutěžilo o jeden pohár, jak je možné vidět z programu akce pod článkem. Tohle rozdělení bylo praktické, protože plocha SektBar pontonu nebyla dost velká na to, abychom se vešli v plném počtu všech soutěžních týmů.

Závody zahájil pohár technologických firem High-Tech Cup. Diváci se schovávali pod deštníky a první dračí závodníci v Čechách mokli. V tomto poháru jsme hájili barvy firmy RKK Informationssysteme a proto i posádku tvořili téměř výhradně zaměstnanci firmy. Nemohli jsme tak plně zúročit naše zkušenosti z tréninků, protože se jich tehdy pravidelně účastnila jen část kolegů. Ostatní se snad přišli párkrát projet, ale bylo tam i několik takových, co seděli v lodi poprvé. Jak ale říká lidové rčení – mezi slepými jednooký králem – a tak jsme i přesto slavili úspěch. Posádky našich soupeřů totiž seděly v lodi poprvé asi všechny. I taková může být výhoda organizátorů úplně prvních závodů v nově představeném sportu... V poledne pak předával ceny poháru Hi-Tech pan Ruml, coby hlavní celebrita pro tuto událost, a náš firemní tým se mohl těšit z historicky prvního vítězného poháru. My, co jsme byli zapojeni do organizace, jsme však měli větší radost z toho, že všechno klape jak má a celková atmosféra závodů je skvělá, přestože počasí je uplakané. Odpoledne se pak utkaly další firemní posádky v poháru Investors Cup. V tomto poháru se již zúčastnila i nejrychlejší posádka celého festivalu DragonStone z italského Trenta.

 Večer se pak konala dračí párty v restauraci U Pivrnce s předáním cen pro vítěze Poháru investorů. Od 19 do 23h tam měli účastníci konzumaci zdarma, takže bylo opravdu veselo. Ani v tomhle případě se Hajo nechtěl držet při zemi a tak samotná párty spolykala celou jednu třetinu rozpočtu akce. Další nemalé prostředky padly na pohoštění kapitánů na informačním setkání v předvečer festivalu a na festivalová trika, která nafasovali všichni závodníci. Při startovném za tým ve výši 10 000,- Kč  nebylo reálné udržet rozpočet vyrovnaný, ale o to tenkrát nešlo: hlavní bylo, aby si účastníci festival opravdu užili.

V neděli jsme pokračovali spojeným pohárem International/Embassy Cup pro zahraniční posádky (2 německé a již zmíněná italská) a posádku německého velvyslanectví. Počasí se umoudřilo a druhý festivalový den byl už bez deště. A odpoledne se jel závod o Pražskou trofej, kam nastoupily z každého poháru 2 nejlepší týmy. Nedělní ceny předával druhý VIP host, Michael Hvížďala.

Tým DragonStone si dojel celkem pro 2 poháry a nakonec získal také Pražskou trofej. V záznamech se dochoval nejlepší čas této posádky na 350m proti proudu mezi pražskými mosty. Zvládli to za 87 sekund, což přepočteno na klasickou 200m trať (pro lepší srovnání) dává čas těsně pod 50 sekund, což je v daných podmínkách jistě úctyhodný výkon. Pro nás to bylo takové první setkání s týmem kategorie, kterou bych dnes označil jako sport-fun. Pochopili jsme, že budeme muset pojmout naše tréninky trochu seriózněji, pokud chceme mít šanci se takovým týmům vyrovnat.

Kompletní rozpis posádek 

Závěrem tedy lze říci, že festival se vydařil, jako organizátoři jsme obstáli a vedle příjemného pocitu z dobře odvedené práce jsme si odnášeli dlouhý seznam nápadů a vychytávek, co příště můžeme udělat ještě lépe.

Nejdůležitější pro nás ale bylo, že si to účastníci opravdu užili a odnesli si spoustu nezapomenutelných zážitků. Pro Pavla Žižku, člena naší vlastní posádky, byl závod na dračí lodi zážitek dokonce natolik poetický, že políben dračí múzou usedl a napsal pěknou a velmi výstižnou báseň. Tou bych dnešní kapitolu ukončil:

DRAČÍ LODĚ

Pavel Žižka, září 1998

Od mostu Mánesova
vyplouvají lodice.
Neslyším vlastní slova,
bubnujou palice.

Krev vaří se mi v těle,
závody začaly,
zdá se mi, že my jsme v čele,
druzí, že zaspali.

Příď ostrá jako dýka
krájí si cestu vpřed.
Mám pocit námořníka,
co obeplouvá svět.

Těch pár stovek metrů
je pro mě mořská pláň
a Bradáč je bůh Neptun
a Hajo kapitán.

Na molu hudba hraje.
Jsem jedním z plavčíků.
Chtěl bych vplout do Dunaje,
do města valčíků.

Kde tančí se a zpívá
a pak dál do Číny.
Posměšně lodě kývaj
hlavami dračími.

Dobře ví, že má plavba
skončí se do chvíle.
Pádluju nejmíň za dva,
kousek je do cíle.

Usazen na svém postu
jsem článkem v řetězu.
Nad námi oblouk mostu.
Jsme v bráně vítězů!

Po prvním festivalu v roce 1998 jsme toho do konce sezóny sice už moc nenajezdili, ale nadšení z úspěšného rozběhu dračích lodí nás neopouštělo. Že jsme měli dračích lodí plnou hlavu ještě i na přelomu roku svědčí zábavné PF (pod článkem), které jsme tehdy rozesílali našim přátelům a zákazníkům.

Ještě než jsme na jaře 1999 pořádně rozjeli pravidelné tréninky, přišla nám v půlce dubna jedna velmi lákavá pozvánka:

Dear Hajo, Dear Dragon Boat Friends in Prague!

We would like to invite you to the 8th Dresden Dragon Boat Festival.

It will take place June 26th/27th.

Do Drážďan nás zvali přátelé z teamu Blaues Wunder, kteří se na podzim účastnili našeho festivalu v Praze. Text nám dále oznamoval, že pokud přijedeme, budeme první mezinárodní posádka na drážďanském festivalu a proto získáme zdarma nejen startovné, ale i snídani a jedno další jídlo během akce. Na závěr pak připojili dotaz, zda by bylo možné zapůjčit na akci jednu z našich lodí.

Shodou okolností měla firma RKK Informationssysteme v německém městě Drážďany jednu ze svých poboček a tak jsme mohli předem počítat nejen s podporou na pádle od našich kolegů, ale i se zázemím útulné kanceláře, kdybychom se rozhodli ve městě přenocovat.

Bylo jasné, že si takovou příležitost vyzkoušet poprvé závody v zahraničí nenecháme ujít. Ale jak dostat do Drážďan jednu z našich lodí? Někdo vtipně navrhnul, že s lodí přece můžeme plout po řece a už byl jen krůček k nápadu na dobrodružnou výpravu: Z Děčína do Drážďan na dračí lodi!

Domluvili jsme převoz lodi z Prahy do Děčína a 24.6.1999 jsme vypluli v počtu deseti odhodlaných draků po proudu Labe vstříc novým dobrodružstvím. Cesta docela ubíhala, přispění proudu vody bylo znatelné, takže loď plula solidní rychlostí, přestože jsme se chvílemi spíše kochali okolní krajinou. Vpluli jsme mezi skalní útvary Českosaského Švýcarska a blížili se ke státní hranici v Hřensku. Zda ale vůbec lze přejet státní hranici do sousedního Německa po řece na dračí lodi, tím jsme si zas až tak jistí nebyli (pozn.: ČR vstoupila do EU až v roce 2004). Řídili jsme se však heslem: Uvidíme, až tam dojedeme.

Molo CLO-ZOLL jsme našli poměrně snadno. Z boudy nad ním k nám přispěchali celníci s opravdu překvapeným výrazem. Nenechali se však vyvést z míry a s profesionální pečlivostí nám prohlédli pasy. Pro jednoho z naší skupiny, Martina S., to ale bohužel znamenalo konec výpravy. Nějak si neuvědomil, že jeho cestovní pas, označený ČSFR, už pár let neplatí. Martinovi jsme tedy zamávali a vyrazili na další část plavby.

Slunko už mizelo za obzorem, když jsme dorazili do městečka Stadt Wehlen. Přespali jsme pod stany na břehu řeky a ráno si dopřáli dobrou snídani. Další plavba probíhala v poklidu, občas jsme zamakali a potrénovali závodní tempo, jindy jsme zabírali jen tak lehce, odpočívali, klábosili a pozorovali okolní lodě a krajinu. Do Drážďan jsme dorazili, když oblohu nad historickým mostem s kovovou konstrukcí zvaného "Blaues Wunder" barvilo do ruda zapadající slunce.

V kanceláři v centru města jsme si ustlali pod stoly a za tichého hučení PéCéček jsme usínali v očekávání nových zážitků na zítřejších závodech. Přátelé draci z týmu Blaues Wunder se ukázali jako výborní hostitelé, snídaně v jejich loděnici byla perfektním startem do nového dne. Dresdner Drachenboot Festival se tradičně koná v rámci rozsáhlých slavností Elbhangfest, kdy na obou březích Labe, v délce několika kilometrů, probíhají různé sportovní a kulturní akce. Dračí závody samotné jsou pak velmi populární a účastní se jich obyčejně více než stovka týmů.

V závodech jsme zabojovali, vyzkoušeli jsme si, jak se zabírá na tekoucí vodě (jezdilo se po proudu) a přestože jsme v našem poháru na medailové pozice nedosáhli, stali se z nás zase o něco zkušenější draci. A zkušenosti to byly nejen pro naši další závodní kariéru, ale inspirovali jsme se také po stránce organizační s výhledem na druhý ročník našich závodů v Praze.

Kromě toho nám moderátor akce poskytnul prostor, a my jsme tak mohli oslovit německé týmy a pozvat je na druhý Pražský festival dračích lodí, který už byl naplánován na 4.-5.září 1999.

Kalendář akcí

< Červen 2017 >
po út st čt so ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2

Naši sponzoři